Slyšet systém vyprávět
/Klára Lauritzenová/
“Tak si to zkuste dělat sám!” bylo slyšet ve třetím patře kancelářské budovy na Pankráci.
Dámský hlas se blížil hlasitostí a intenzitou téměř k hysterii. Zaměstnanci hleděli do prosklené kanceláře, kde se ono divadlo odehrávalo, sledujíce jejich office manažerku, jak stojí nad ředitelem a jeho zástupcem, kteří byli pohodlně zaklesnuti do kožených křesel.
Ředitel věděl, že nemůže ztratit autoritu před svými zaměstnanci, a proto pokračoval s plísněním office manažerky:
“Paní Koutská, to, že nejste schopná efektivně plnit svoji práci neznamená, že ji za vás budu dělat já. Naše firma má vyšší standardy a poslední dny nám ukázaly, že je nedokážete, nebo asi nejste ochotná udržet.”
Následovalo ticho. Paní Koutská měla skelné oči, nechápala, co se děje. Cítila tlak na prsou a chtěla se ještě jednou pokusit situaci nějak vyřešit, ale jak pracovat na místě, na kterém už nevydrží zůstávat?
“Dávám výpověď”, řekla tiše jako myš a odešla.
Na silném dubovém stole v kanceláři ředitele byly poznámky z pohovoru paní Koutské, na nichž stálo, že je velmi zkušená, profesionální a inteligentní. Ředitel se podíval na svého zástupce:
“V Česku už asi nejsou dobrý office manažeři. Tohle už je třetí za poslední půlrok se skvělým CVčkem.”
Zní vám ten příběh povědomě? Určitě nejste jediní. A určitě také tušíte, že to není tak, že „v Česku nejsou dobří office manažeři“. Když něco nebo někdo nefunguje podle našich představ, měli bychom si klást otázku, co nám to má říci – jakou má tato „nefunkčnost“ funkci v systému?
Pokračování na webu…
|
